Poznámka

Smrt na podzimní řece [ukážka]

Akitada přivřenýma očima pozoroval ubíhající scenérii. Řeka byla stejně tmavě zelená jako lesnaté břehy a ztěžka plynula k moři. Matně viditelné ryby plavaly v modravých vodních hlubinách, stříbrné stíny v proměnlivých odstínech zelené. Na břehu byl zelený závěs lesa tu a tam narušen zábleskem zlata nebo lehkým dotekem červeně. Byl podzim, „měsíc proměňujícího se listí“.
Vzpomněl si na něco, co kdesi četl: „Nepřetržitě proudí řeka do moře, nikdy se nezastaví, stále se mění, ztrácí se ve vírech a rýžových polích a získává nový život z potoků a přítoků. Stejně tak člověk.“
Dospěl do poloviny života, i když se při několika příležitostech málem ztratil. Vody jeho života se nyní pohybovaly klidněji, jak v úředním životě tak i doma.
Loď byla hluboko ve vodě, tři polonazí muži ji poháněli bidly a jejich pán ji řídil u kormidla. Pod střední částí zakrytou rákosem podřimovali cestující v teple pozdního odpoledne. Byli natěsnaní, ale udržovali si uctivou vzdálenost. Pohupování lodě je uspávalo a jejich klábosení bylo nesouvislé. Jenom mladí lidé na přídi stále tlachali a čas od času se rozesmáli nebo se dali do zpěvu.
Akitadův asistent Sadenari byl s nimi. Chlapci bylo devatenáct a svého nadřízeného znervózňoval pokusy udělat na něj dojem. Mladík byl synem nižšího úředníka a neprojevil se ani jako velmi schopný, ani užitečný. Jako nejnovější zaměstnanec ministerstva byl přidělen Akitadovi, protože jej bylo možné nejsnáze propustit.
Jako vrchní tajemník na ministerstvu spravedlnosti cestoval Akitada služebně do města Naniwa u Vnitřního moře. Mohli si zajistit elegantnější cestování – měl na to právo hodností i postavením – ale chtěl přijet co možná nejméně okázale. Jeho pravé poslání, delikátní záležitost zjistit pravdu o nedávných pirátských útocích, musí zůstat utajeno. Oficiálně byl vybaven právními dokumenty a instrukcemi pro úřad v Naniwě, který se zabývá problematikou přepravy zboží z ciziny a západních provincií do hlavního města.
Jako většina cestujících byl v příjemně ospalé náladě. Tu a tam v dálce vyskočila ryba, volavky vytvářely zářivé skvrny bílé proti tmavě zelenému břehu a chvilku jim nad hlavou kroužili bílí mořští rackové. Loď brzy dorazí k pobřeží. Zanedlouho se bude muset zabývat záležitostmi, v nichž se vyznal jen velmi málo. Kdokoliv na této lodi pravděpodobně věděl o přepravě a pirátství víc než on. Problém byl v tom, že se nesměl ptát a musel se učit pozorováním.
Vykasal si rukáv a ponořil ruku do řeky. Voda mu ochladila zápěstí a hned se cítil osvěžený. Zahýbali do ohybu řeky a břeh se přibližoval, mezi stromy se objevila zakřivená střecha elegantního pavilonu.
Mezi Naniwou a vnitrozemskými městy a chrámy proudila čilá říční doprava, ale Akitada chvíli neviděl žádné vesnice ani farmy. Pavilon měl štíhlé, červeně nalakované sloupy a střechu s modrými taškami, veranda byla zavěšena nad vodou. Byl krásný, ve své dokonalosti skoro jako z jiného světa. Díval se, jak se pomalu sune kolem, obydlí vhodné pro nebeské bytosti v západním ráji.
Možná si jednou postaví domek na řece: prosté stavení z obyčejného dřeva, se střechou z borové kůry, aby si na ní mohly hrát veverky a opice a nesklouzly z ní. V nejteplejších letních týdnech by tam bral rodinu. Jeho malé dcerce Jasuko by se líbilo pozorovat zvířata. Učil by ji rybařit a sedávali by vedle sebe ve svém pavilonu u vody, vlasce by nechávali unášet proudem, až by se náhle jeden bambusový prut prudce ohnul a Jasuko by vykřikla: „Jednu jsem chytila, tatínku! Chytila jsem ji!“
A mnohem později, až z něj bude stařec a Jasuko dávno pryč s vlastní rodinou, budou tam v klidu a míru žít on a jeho žena Tamako.
Sen rozbil výkřik z přední části lodě. Lodníci skákali kolem ve snaze loď zastavit a obrátit ji proti proudu. Někteří cestující se vyptávali, ale žádnou odpověď nedostali. Většina se zvedla, natahovali krky, aby viděli, co se děje.
Akitada byl stejně zvědavý, ale udržel se. Mladíci z přídě ovšem ne a všech pět nakukovalo do vody přes ramena lodníků. Když se k nim připojili pasažéři, loď se začala nebezpečně naklánět. Kapitán je nadávkami zahnal zpátky na místa. Když se obnovil pořádek, on a jeho muži se naklonili přes bok a vytáhli do lodě něco nasáklého a těžkého. Všichni zalapali po dechu a mezi cestujícími to vzrušeně zašumělo.
Utonulá žena.
Jeden z cestujících blízko něj, tlustý majitel obchodu vracející se z pouti do Hačimanovy svatyně v Iwašimizu, pohoršeně zasyčel a zavrtěl hlavou. „To se tu děje pořád,“ pronesl. „Děvčata z nevěstinců se vždycky zabíjejí v řece.“
Sebevražda?
„Z jakých nevěstinců?“ zeptal se Akitada. „Jak se tam dostala?“
Kapitán to vysvětlil: „Jsme skoro v Eguči.“
Eguči, Kamusaki a Kaja se spojily se starodávným hlavním městem Naniwa a přístavním městem Kawadžiri. Tři menší sídla se specializovala na obstarávání prostitutek lodníkům a obchodníkům.
Akitada protestoval: „Ale to je po proudu.“
„Proudy a říční provoz dokážou těly hodně zahýbat, pane,“ řekl lodní kapitán.
Možná. Ale přesto.
Akitada se zvedl a šel na příď. Teď viděl, že před nimi se řeka rozšiřuje a další se k ní připojuje. Na jejich soutoku, na samotném výběžku toho, co vypadalo jako velký ostrov v širokém proudu, leželo město.
Podíval se dolů na tělo na dně lodě. Schoulena na boku vypadala drobná. Dlouhé, černé vlasy jí zakrývaly tvář a větší část zad. Tělo bylo pod mokrým hedvábím košile téměř necudně odhalené.
Bylo to krásné tělo ještě nenadmuté pobytem ve vodě, ale ladných tvarů a bez vady. Možná řeka odplavila ozdobné doplňky jejího řemesla.
Někdo vedle něj těžce dýchal. Sadenari vyvaloval oči na mrtvou ženu, obličej rudý a ústa dokořán. Když zachytil Akitadův pohled, ztěžka polknul.

Poznámka

Jedna pohroma za druhou

Autor: I. J. Parkerová
Názov: Ohně bohů
Rok vydania: 2017
Vydavateľ: Garamond
Počet strán: 344
Orig. názov: The Fires of the Gods
Preklad: Pavel Kříž

. . .

Detektívny príbeh z Japonska 11. storočia znie mojim ušiam viac ako lákavo. Obľúbila som si Případy soudce Ti, pravda, Čína o štyri storočia skôr, ale stále je to dostatočne exotická destinácia a dostatočne vzdialená doba. Takže keď nakladateľstvo Garamond začalo vydávať Případy Sugawary Akitady, neváhala som ani na moment. A kto vie prečo som si myslela, že si budú knihy podobné.

Ohně bohů, okrem toho, že sa odohrávajú inde a inokedy, sú aj oveľa obsiahlejšie a komplikovanejšie, než Soudce Ti. Nie je to žiadna jednohubka na dva večery, ale poriadny príbeh, kde som si neustále kládla otázku, prečo majú tak komplikované mená a ja nie som schopná si ich zapamätať. Neustále som sa v pamäti vracala späť a premýšľala. Čím vás nechcem od čítania odradiť.

Kniha je totiž veľmi dobrá a ja sa trochu klepem po čele, že mi trvalo vyše dvoch mesiacov ju prečítať. Ona tá mäkká väzba sa totiž v jednej ruke nedrží úplne najlepšie, obzvlášť keď má 344 strán.

Tým chcem povedať, že príbeh je naozaj veľký, žiadna jednoduchá dejová linka, aj keď neskôr mi už pár vecí začínalo dochádzať. Síce som sa strácala v postavách, ale pointa sa mi rysovala pred očami. Čo je presne ta chvíľa, kedy chcem natešená knihu dočítať a dozvedieť sa, či mám pravdu (ale vysvetlite to Adamkovi).

Ale aby som nepredbiehala. O čom Ohně bohů sú?

Sugawara Akitada pracuje ako tajomník na ministerstve spravodlivosti. Vo svojej práci sa dostal k rôznym prípadom, nejeden pomohol vyriešiť a vybudoval si dobrú povesť. Odrazu je ale z práce vyhodený a omylom sa dostane k úmrtiu, z ktorého by cenzori poľahky mohli obviniť jeho. Že ma doma manželku krátko pred pôrodom a mesto trápia ničivé požiare na nálade nepridá.

Tým, že sa Případy Sugawary Akitady odohrávajú v dobe nám vzdialenej, autorka sa nevyhýba opisom vtedajších zvyklosti. A že ich je. Kultúra a spoločnosť bola tak rozdielna od ten našej, súčasnej. Tradície, spoločenské postavenie, hierarchia, oslovenia, správanie… toto ma bavilo asi najviac.

Ale ani príbeh nezaostáva. Sugawara Akitada má okolo seba odvážnych ľudí, ktorí sa neboja pátrať a pomôcť svojmu pánovi. Tým sa dej trochu zamotáva a trochu rozmotáva, takže o horúce chvíľky nebude núdza. A nie za všetky môžu požiare v meste. Autorka v správnej miere myslí aj na rodinný život hlavného hrdinu. Obzvlášť stratu syna v minulosti a obavy z nadchádzajúceho pôrodu. Páčilo sa mi, ako vykreslila vzťah s jeho manželkou, predsa len išlo o dobu, kedy bol vzťah manžel – manželka úplne iný, ako poznáme.

Prezrádzať viac z deja by nebolo správne, je to detektívka, čím menej budete vedieť, tým viac si vyšetrovanie a rozuzlovanie užijete. Môžete sa tešiť na viacero dejových liniek, ktoré sa budú navzájom prelínať, spájať i oddeľovať. Ale zamotané je to len tak akurát.

A aby som nezabudla. Tak nejak som počas čítania tušila, že toto nie je prvá kniha Prípadov Sugawary Akitady. Garamond ju síce vydal ako prvú, ale goodreads aj wikipedia tvrdia, že ide o diel ôsmy. Ôsmy! No prosím pekne, ja som to vedela, že rodina a pracovníci okolo Akitady majú za sebou už všeličo. Dobrá správa je, že nakladateľstvo to berie pekne zhurta a len pár mesiacov po vydaní Ohně bohů je v kníhkupectvách ďalší prípad. Smrt na podzimní řece. Zajtra pridám na blog ukážku.

Na záver mám vo zvyku písať, komu knihu odporučiť. Tu si ale popravde nie som úplne istá. Určite všetkým, čo čítajú Případy Soudce Ti a hľadajú niečo podobné, ideálne rozsiahlejšie. Rozhodne zaujme viac starších, teenageri na to nebudú. Matky na materskej len v prípade, že majú spavé deti a more času. Babičky a deduškovia určite (ale text je celkom nahusto a drobno na môj vkus). A do lietadla. Neviem prečo, ale spomenula som si na našu cestu na Filipíny pred rokom a že by sa mi zrovna na ten dvanásťhodinový let hodilo presne takéto čítanie. No a samozrejme každému japonofilovi (dúfam, že som to napísala správne).

4/5

Za knižku ďakujem nakladateľstvu Garamond.

Poznámka

Šálka zeleného čaju?

Autor: Frédéric Lenormand
Názov: Případy soudce Ti. Zelený čaj s arsenikem
Rok vydania: 2017
Vydavateľ: Garamond
Počet strán: 240
Orig. názov: Thé vert et arsenic
Preklad: Vlasta Misařová

. . .

Ubehlo tri a pol roka a ku mne si opäť našiel cestu Soudce Ti. Síce som vtedy plánovala, že ten ďalší bude od pôvodného autora Roberta van Gulika, ale cesty kníh sú nevyspytateľné. Takže Zelený čaj s arsenikem.

Cisár v Zakázanom meste si každoročne dopriava osobnú dodávku čaju. Príchod čaju je zároveň oslavou vítania jari. Ani rok 670 nie je výnimkou. Za čajového komisára, ktorý má dohliadať na úrodu a prevoz, je menovaný Soudce Ti. Toho samého takáto pocta prekvapí, pretože čaj si síce dopraje, ale vôbec mu nerozumie. Spoločnosť mu bude robiť jeho tretia manželka, paní Cao.

Nebol by to Soudce Ti, aby z obyčajného výletu do vyhlásenej čajovej oblasti, nevznikol prípad. Kým všetci oslavujú obetavú smrť paní Wang, jemu sa na tom všetkom niečo nezdá. Popri všetkých formalitách, ktoré si jeho postavenie a dôvod návštevy vyžadujú, rozbieha aj súkromné vyšetrovanie.

Pomerne presne si pamätám, ako na mňa pred rokmi pôsobil diel s názvom Smrt čínského kuchaře. Nenáročná oddychová detektívka. Pozorný sudca, ktorý si všíma detaily. Exotické prostredie a s tým spojené zaujímavosti. Občas trochu prikrášlené, ale inak celkom dôveryhodné. Zelený čaj s arsenikem sa o moc nelíši. A to myslím v dobrom, pretože tá kniha mi perfektne sadla do obdobia, kedy som chcela čítať detektívku, ale stačilo niečo ľahšie a bez sociálneho rozsahu, ako to býva u severských krimi. I keď Soudce Ti si pár morálnych poznámok tiež neodpustí.

Tentokrát som ale mala problém s menami. Neviem či to bolo tým, ako dlho som knihu čítala (zvládnete to aj za jeden večer, no pri polročnom kojencovi som rada aj za tie dva týždne), ale mená sa mi stále plietli a občas som sa musela zastaviť a porozmýšľať, o kom je reč a akú úlohu doposiaľ zohral. Pretože ako sa neskôr ukázalo, všetky postavy sú dôležité.

Ale prečítala som sa až k prekvapivo dobrému záveru a rozuzleniu. Čo mi však vadilo je, že Frédéric Lenormand opísal čajové miesta a mesto Si-Fu tak pútavo, až mi bolo ľúto, že sedím iba doma na gauči. Aspoňže zelený čaj sa dá bežne kúpiť aj u nás, i keď verím, že kvalita toho pravého čínskeho v spojení precíznej prípravy, má predsa len iné čaro.

Znalosť predchádzajúcích častí nie je nutná. Pre záujemcov je ale na konci vypísaná stručná kariéra sudcu Ti i uvedenými knihami. A tiež niečo málo o čaji v období Tchangov. Tých zaujímavých informácií o čaji a dobových zvykov je knihe viacej, čo ju robí ešte atraktívnejšou. Také ja rada.

Verím, že Soudce Ti má už dávno svojich fanúšikov nájdených (ja si najčastejšie predstavujem skôr staršiu generáciu, ktorá po tejto sérii siahne), ale určite má čo povedať aj tým novým (a mladším). Už len pre to prostredie a dobu, kde sa odohráva.

4/5

Za knižku ďakujem nakladateľstvu Garamond.

Frédéric Lenormand – Případy soudce Ti. Smrt čínského kuchaře

Frédéric Lenormand  - Případy soudce Ti. Smrt čínského kuchaře

Autor: Frédéric Lenormand
Názov: Případy soudce Ti. Smrt čínského kuchaře
Rok vydania: 2014
Vydavateľ: Garamond
Počet strán: 256
Orig. názov: Mort d’un cuisinier chinois

. . .

Na chrbáte knihy je síce číslo 20, no pre mňa ide o úplne prvé zoznámenie sa so sudcom Ti. Po príbehoch Frédérica Lenormanda som pokukovala už dlhšie, ale až nedávno vydanie tejto detektívky zo starej Číny ma akosi nakoplo si knižku kúpiť a prečítať.

Smrt čínského kucháře rozpráva príbeh slávneho sudcu Ti, ktorý svojimi vyriešenými prípadmi zaujal priamo v Zakázanom meste. Keď sa v jednej zo štyroch kuchýň stane zločin neslýchaný pre dané prostredie, je práve Ti Žen-ci povolaný, aby záhadu vyriešil. Inak bude sto kuchárov popravených. Keďže sa zločin stal práve v kuchyni, nebudú chýbať bohaté opisy prípravy jedál, takže čítanie by som odložila až na dobu po výdatnom obede.

Sudca Ti opustil vzdialené oblasti Pej-čou a dočasne i svoje tri manželky a vydáva sa do cisárskeho mesta, kde strávil i svoju mladosť, aby tu vylepšil svoju kariéru. Okrem dejovej línie z cisárskeho dvora sa príbeh zameriava aj na pátranie prvej sudcovej manželky, paní Lin. Tá po príchode do mesta nie je nadšená myšlienkou bývania u svojej svokry s ktorou ju nespájajú zrovna vrúcne vzťahy. Avšak nejasné okolnosti okolo dávneho úmrtia otca sudcu Ti ju dovedú k jej vlastnému vyšetrovaniu, ktoré sa nakoniec zdá ešte zaujímavejšie, ako to sudcove.

Kniha ma bavila najmä pre tú odlišnosť od severských krimi, na ktoré som zvyknutá. Oproti napínavému a často mimoriadne krvavému príbehu z európskeho severu sú príbehy sudcu Ti len slabým odvarom. Dej má síce niekoľko záhad, no inak neprichádza zo žiadnym napätím či akciou. Sudca Ti používa najmä úsudok, je všímavý a pri vyšetrovaní sa spolieha na svoj mozog. Jeho prvá manželka na to ide podobne, od manžela už za tie roky niečo pochytila a tak sa púšťa do postupného odhaľovania tajomstva, ktoré sa sudcova matka snažila pred desiatimi rokmi pochovať. Skrátka také pohodové čítanie.

Zaujímavý je i popis zvykov a tradícií vtedajšej Číny. Dej sa odohráva v roku 667 nášho letopočtu počas vlády dynastie Tchang. Autor sa voľne inšpiroval v skutočnej postave, respektíve pokračuje v príbehoch Roberta Hansa van Gulika, ktorý spravil z čínskeho úradníka známu literárnu postavu. Neviem, nakoľko sa Frédéric Lenormand trafil do skutočnosti, keď opisoval vtedajší život, ale čítanie vo mne vyvolalo určitú zvedavosť, ako to vtedy naozaj chodilo. Jeho popis mi však pripadal prikrášlený a snáď i svojím spôsobom vymyslený. Ako keď si iba predstavujete, že by to tak mohlo byť, na základe toho, čo ste si niekde prečítali alebo od niekoho vypočuli.

Po prípadoch sudcu Ti určite ale ešte siahnem, no tentokrát začnem od jeho pôvodného autora, ktorý je podľa viacerých hodnotení a recenzií, ktoré som prečítala, vraj podstatne lepší. Nemyslím si, že by ma bavilo čítať jeden diel za druhým, ale občas, keď budem mať dosť brutálnych vrážd v súčasnej európskej detektívke, s radosťou sa na chvíľu presuniem do usadlej a miestami až rozprávkovej Číny a pokojného vyšetrovania sudcu Ti.