Autor: Suzanne Rindell
Názov: Ta druhá zapisovatelka
Rok vydania: 2014
Vydavateľ: Jota
Počet strán: 400
Orig. názov: The Other Typist
Preklad: Naďa Funioková
. . .
New York, rok 1924, obdobie prohibície. Rose Bakerová pracuje ako stenotypistka na policajnej stanici. Vyrastala v sirotinci a bola veľmi prísne a puritánsky vychovávaná, zmysel pre spravodlivosť jej rozhodne nechýba. Jej život je veľmi šedý, pre nás možno až nudný. Všetko sa zmení, keď na stanicu, a hlavne do jej života, vstúpi ta druhá zapisovateľka. Odalie.
Naše policejní stanice se nachází ve velice vlhké a zatuchlé staré cihlové budově. Jak jsem se doslechla, byl to jeden z malé hrstky domů dosud stojících na Manhattanu, které pocházejí jěšte z dob holandského osídlení, a původně měl sloužit k uskladňování zrní a dobytka.
Netuším, zda je tahle údajná architektonická historie budovy pravdivá, zato ale vím, že cihlové zdi bývají často celé orosené a jsou skrznaskrz prosáklé tím druhem vlhkosti, která človeku zrovna nepomáha uchovat tělesné teplo.
Žádnemu z oken není dopřáno dobrodiní příměho slunečního svitu; namísto toho jimi setrvale proudí takové to nepřímé svétlo specifické pro hustě zastavěné městské oblasti. V důsledku toho plní celou stanici, jak je den dlouhý, poněkud přízračný nazelenalý svit a prohlubuje počáteční dojem, že vás buď ponořili do jednoho velikánskeho akvária, nebo vás uv(eznili mezi stěny hned několika takových skleněných monster.
Odalie je presným opakom Rose. Temperamentná, odvážna, priťahuje mužov i ženy, je to ten typ ženy, ktorá keď vstúpi do miestnosti, všetci na ňu otočia zrak. Odalie si je svojej príťažlivosti vedomá a využíva ju k svojmu prospechu. Vie, ako manipulovať s ľuďmi, vždy dostane to, po čom túži a svoj život si užíva na fantastických večierkoch v krásnych šatách zdôrazňujúcich jej osobnosť.
Začiatok knihy je pomalší. Rose postupne rozpráva o svojom živote, o svojej práci. Postupne vás vtiahne do prostredia. To, akým tempom začína, nech vás ale neodradí. Rose rozpráva krásne. Povedala by som, že až pôvabne. Čítanie vám nejedenkrát pripomenie Veľkého Gatsbyho. Nahliadnete do sveta stenotypistiek, do sveta zločinu aj jeho spravodlivej strany.
S príchodom Odalie naberá dej iné tempo, do rozprávania sa pridávajú okázale večierky, luxus a tajomstvá. Rose sem tam prezradí niečo z toho, čo nás ešte len čaká. A čitateľ postupne zisťuje, že Rose sa rozprávaním vracia v spomienkach na dobu pred pobytom v liečebni.
Čo ju však doviedlo až do tejto budovy, pred doktora, ktorému všetko rozpráva, to ostane pre čitateľa záhadou až do samého rozuzlenia. Suzanne Rindellová vás nechá v napätí a priznám sa, vôbec som netušila, akým smerom sa celý príbeh vyvinie. Drobné náznaky boli, ale i tak ma koniec mimoriadne prekvapil.
Úžasné je, že záver knihy si môžete interpretovať podľa seba. Môžete sa pohrať s príbehom, zamyslieť sa nad ním, poskladať si všetky indície a zistiť, že pravda môže byť vlastne niekde inde. Alebo ho môžete prijať tak, ako bol napísaný.
Nádherný je spôsob, aký je kniha napísaná. Od pokojného začiatku, cez divoký stred až po prekvapivý záver. Ta druhá zapisovatelka je veľmi príjemný čitateľský zážitok. Spleť žánrov, atraktívne prostredie, fascinujúci príbeh, v mnohom prekonala moje očakávania.
8 komentárov
Nemůžu to dočíst 🙁 Ze začátku jsem se nudila a chtěla knihu odložit, ale četla jsem ve většině recenzí, že má čtenář vydržet, že se to postupně rozjede. No nevím, odložila jsem to více než před měsícem, tak jestli si to ještě budu pamatovat 🙁 Je to zbytečně rozvláčné, popisné a hlavní postavy jsou mi velice nesympatické.
No, fakt sa to rozbehne, ale ak ti štýl Rosinho rozprávania nesadol už na začiatku, ten sa veľmi nezmení. Ja som, to tiež čítala pomerne dlho, podľa goodreads dokonca tri mesiace, ale rada som sa k tomu vracala. Rose a Odaliu som si veľmi obľúbila.
Tak to na tom budeme stejně – začala jsem to číst v březnu 🙂 Chybí mi asi 160 stran, to už snad dám 🙂 Včera jsem začala číst Juli Zeh – Hráčský instinkt, není to snadné čtení, ale pohltilo mě to hned od začátku 🙂
160 strán už nie je veľa, druhá polovica uteká podstatne rýchlejšie. Ja som si teraz rozčítala Dny posledního sněhu od Jana Costina Wagnera, čítala som prvé dva diely, ktoré sa mi zdali priemerné, tento je štvrtý, tak som zvedavá, kam sa posunul. Hodnotenia sú celkom vysoké.
Konečně dočteno. Zklamání, vyčítala jsem si, že jsem knihu neodložila hned poprvé, kdy mě to napadlo. Měla jsem si obsah nechat povyprávět kolegyní, která mi knihu půjčila. Konec ve stylu Klubu rváčů byl ale dobrý, musím přiznat, že jsem jí ten blázinec přála!
Klub rváčů som stále ešte ani nevidela 🙂
Ale napísala si o knihe na blogu dobre, na to že ťa nebavila.
No, napsané to bylo dobře, takže jsem neměla důvod to až tolik pohanět 🙂 Ale měla jsem opravdu knihu odložit, už se to konečně musím naučit. Začnu Mantisou od Fowlese – byla jsem na to zvědavá, ale je to takové intelektuální tlachání, na to nemám náladu 🙂 I když mě to trochu mrzí – Fowlese mám ráda.
Ja tiež nedokážem knihu odložiť, stalo sa mi to snáď len dvakrát, napríklad s knihou Siamská dvojčata od Stiga Sæterbakkena. Pritom má celkom dobré hodnotenia a iba 140 strán. Niektoré mám rozčítané fakt dlho a prečítam medzitým desiatky iných, ale dočítam všetko.
S Fowlesom som ešte nemala tú česť, ale jeho knihy mám vo wishliste, všimla som si ho, keď ho začala vydávať Kniha Zlín. U Mága ma ale odrádza viac ako 800 strán, pretože som ešte nedočítala Kvítek karmínový a bílý a toto leto som odhodlaná prečítať trilógiu Storočie od Folleta.