O knihách

Smrt na podzimní řece [ukážka]

9.12.2017

Akitada přivřenýma očima pozoroval ubíhající scenérii. Řeka byla stejně tmavě zelená jako lesnaté břehy a ztěžka plynula k moři. Matně viditelné ryby plavaly v modravých vodních hlubinách, stříbrné stíny v proměnlivých odstínech zelené. Na břehu byl zelený závěs lesa tu a tam narušen zábleskem zlata nebo lehkým dotekem červeně. Byl podzim, „měsíc proměňujícího se listí“.
Vzpomněl si na něco, co kdesi četl: „Nepřetržitě proudí řeka do moře, nikdy se nezastaví, stále se mění, ztrácí se ve vírech a rýžových polích a získává nový život z potoků a přítoků. Stejně tak člověk.“
Dospěl do poloviny života, i když se při několika příležitostech málem ztratil. Vody jeho života se nyní pohybovaly klidněji, jak v úředním životě tak i doma.
Loď byla hluboko ve vodě, tři polonazí muži ji poháněli bidly a jejich pán ji řídil u kormidla. Pod střední částí zakrytou rákosem podřimovali cestující v teple pozdního odpoledne. Byli natěsnaní, ale udržovali si uctivou vzdálenost. Pohupování lodě je uspávalo a jejich klábosení bylo nesouvislé. Jenom mladí lidé na přídi stále tlachali a čas od času se rozesmáli nebo se dali do zpěvu.
Akitadův asistent Sadenari byl s nimi. Chlapci bylo devatenáct a svého nadřízeného znervózňoval pokusy udělat na něj dojem. Mladík byl synem nižšího úředníka a neprojevil se ani jako velmi schopný, ani užitečný. Jako nejnovější zaměstnanec ministerstva byl přidělen Akitadovi, protože jej bylo možné nejsnáze propustit.
Jako vrchní tajemník na ministerstvu spravedlnosti cestoval Akitada služebně do města Naniwa u Vnitřního moře. Mohli si zajistit elegantnější cestování – měl na to právo hodností i postavením – ale chtěl přijet co možná nejméně okázale. Jeho pravé poslání, delikátní záležitost zjistit pravdu o nedávných pirátských útocích, musí zůstat utajeno. Oficiálně byl vybaven právními dokumenty a instrukcemi pro úřad v Naniwě, který se zabývá problematikou přepravy zboží z ciziny a západních provincií do hlavního města.
Jako většina cestujících byl v příjemně ospalé náladě. Tu a tam v dálce vyskočila ryba, volavky vytvářely zářivé skvrny bílé proti tmavě zelenému břehu a chvilku jim nad hlavou kroužili bílí mořští rackové. Loď brzy dorazí k pobřeží. Zanedlouho se bude muset zabývat záležitostmi, v nichž se vyznal jen velmi málo. Kdokoliv na této lodi pravděpodobně věděl o přepravě a pirátství víc než on. Problém byl v tom, že se nesměl ptát a musel se učit pozorováním.
Vykasal si rukáv a ponořil ruku do řeky. Voda mu ochladila zápěstí a hned se cítil osvěžený. Zahýbali do ohybu řeky a břeh se přibližoval, mezi stromy se objevila zakřivená střecha elegantního pavilonu.
Mezi Naniwou a vnitrozemskými městy a chrámy proudila čilá říční doprava, ale Akitada chvíli neviděl žádné vesnice ani farmy. Pavilon měl štíhlé, červeně nalakované sloupy a střechu s modrými taškami, veranda byla zavěšena nad vodou. Byl krásný, ve své dokonalosti skoro jako z jiného světa. Díval se, jak se pomalu sune kolem, obydlí vhodné pro nebeské bytosti v západním ráji.
Možná si jednou postaví domek na řece: prosté stavení z obyčejného dřeva, se střechou z borové kůry, aby si na ní mohly hrát veverky a opice a nesklouzly z ní. V nejteplejších letních týdnech by tam bral rodinu. Jeho malé dcerce Jasuko by se líbilo pozorovat zvířata. Učil by ji rybařit a sedávali by vedle sebe ve svém pavilonu u vody, vlasce by nechávali unášet proudem, až by se náhle jeden bambusový prut prudce ohnul a Jasuko by vykřikla: „Jednu jsem chytila, tatínku! Chytila jsem ji!“
A mnohem později, až z něj bude stařec a Jasuko dávno pryč s vlastní rodinou, budou tam v klidu a míru žít on a jeho žena Tamako.
Sen rozbil výkřik z přední části lodě. Lodníci skákali kolem ve snaze loď zastavit a obrátit ji proti proudu. Někteří cestující se vyptávali, ale žádnou odpověď nedostali. Většina se zvedla, natahovali krky, aby viděli, co se děje.
Akitada byl stejně zvědavý, ale udržel se. Mladíci z přídě ovšem ne a všech pět nakukovalo do vody přes ramena lodníků. Když se k nim připojili pasažéři, loď se začala nebezpečně naklánět. Kapitán je nadávkami zahnal zpátky na místa. Když se obnovil pořádek, on a jeho muži se naklonili přes bok a vytáhli do lodě něco nasáklého a těžkého. Všichni zalapali po dechu a mezi cestujícími to vzrušeně zašumělo.
Utonulá žena.
Jeden z cestujících blízko něj, tlustý majitel obchodu vracející se z pouti do Hačimanovy svatyně v Iwašimizu, pohoršeně zasyčel a zavrtěl hlavou. „To se tu děje pořád,“ pronesl. „Děvčata z nevěstinců se vždycky zabíjejí v řece.“
Sebevražda?
„Z jakých nevěstinců?“ zeptal se Akitada. „Jak se tam dostala?“
Kapitán to vysvětlil: „Jsme skoro v Eguči.“
Eguči, Kamusaki a Kaja se spojily se starodávným hlavním městem Naniwa a přístavním městem Kawadžiri. Tři menší sídla se specializovala na obstarávání prostitutek lodníkům a obchodníkům.
Akitada protestoval: „Ale to je po proudu.“
„Proudy a říční provoz dokážou těly hodně zahýbat, pane,“ řekl lodní kapitán.
Možná. Ale přesto.
Akitada se zvedl a šel na příď. Teď viděl, že před nimi se řeka rozšiřuje a další se k ní připojuje. Na jejich soutoku, na samotném výběžku toho, co vypadalo jako velký ostrov v širokém proudu, leželo město.
Podíval se dolů na tělo na dně lodě. Schoulena na boku vypadala drobná. Dlouhé, černé vlasy jí zakrývaly tvář a větší část zad. Tělo bylo pod mokrým hedvábím košile téměř necudně odhalené.
Bylo to krásné tělo ještě nenadmuté pobytem ve vodě, ale ladných tvarů a bez vady. Možná řeka odplavila ozdobné doplňky jejího řemesla.
Někdo vedle něj těžce dýchal. Sadenari vyvaloval oči na mrtvou ženu, obličej rudý a ústa dokořán. Když zachytil Akitadův pohled, ztěžka polknul.

Mohlo by sa Vám páčiť

Žiadne komentáre

Zanechať odkaz

Táto webová stránka používa Akismet na redukciu spamu. Získajte viac informácií o tom, ako sú vaše údaje z komentárov spracovávané.