Evžen Boček – Aristokratka

Autor: Evžen Boček
Názov: Poslední aristokratka a Aristokratka ve varu
Rok vydania: 2012 a 2013
Vydavateľ: Druhé město – Martin Reiner
Počet strán: 244 a 118

. . .

Marie Kostková opúšťa USA a so svojimi rodičmi a mačkou Carevnou sa sťahuje do Českej republiky. Jej rodine sa vrátil do majetku zámok Kostka a všetkých tak čaká nepochybne zaujímavá zmena života. To ale spočiatku netušia, akých obyvateľov už Kostka má. Kastelán Josef, upratovačka a kuchárka pani Tichá a záhradník Krása, ktorému ale i tak hovoria Spock. Nie že by „služobníctvo“ nečakali, ale toto rozhodne nie je tá ideálna zostava. A právnik Benda im tiež jedno prekvapenie prichystá.

Svoje postrehy zo získania a prevádzky zámku píše hlavná hrdinka Marie formou denníkového zápisu. Niektoré dni sú kratšie, niektoré dlhšie, ale stále sa niečo deje. Kontakt s ďalšími aristokratmi, náklady na zámok, nároky zamestnancov na výplatu či len problémy s udomácnením sa v novonadobudnutom barokovom prostredí.

Evžen Boček napísal jednoduchý, no premyslený príbeh zasadený do atraktívneho prostredia. V prvej knihe – Poslední aristokratka, je dej postavený na zabývaní sa na zámku, zoznámení sa s nevšednými zamestnancami a hľadaní spôsobu, ako sa dostať z nepriaznivej finančnej situácie a spraviť zámok nielen prevádzkyschopný, ale i zárobkový.

Druhá kniha – Aristokratka ve varu, vám ukáže, že stretnutie šľachty nemusí dopadnúť tak ako si každý myslí a že školské zájazdy sú prakticky pohroma. Pridajte k tomu kuchárku, ktorá orechovicu pije pomaly ako vodu, kastelána, ktorý sa muflónom (=návštevníci) vyhýba, ako sa len dá, záhradníka, ktorého trápi strata vlasov, dve nezvládnuteľné dogy z aristokratického chovu, a o zábavu je postarané.

Oslovila ma forma, akou Evžen Boček obe knihy napísal. Nenáročné, stručné, trefné. Sympatické postavy a dej vyrozprávaný z pohľadu sotva dvadsaťročnej Marie, ktorá sa má podľa legendy už čoskoro pridať k dvom strašidlám rovnakého mena, aké sama dostala. Okrem veselých príhod sa čitateľ dozvie i niečo málo o fungovaní takého zámku.

Jediné čo by som snáď vyčítala je, že obe knihy kľudne mohli vyjsť spolu ako jedna a časte zmienky na knieža Schwarzenberga začali po čase už otravovať. Inak sú ale obe Aristokratky skvelé, zábavné a milé čítanie, ktoré bohužiaľ prečítate veľmi rýchlo. Ja som sa náramne bavila a ak aj vy hľadáte román, pri ktorom sa budete smiať nahlas, Poslední aristokratka i Aristokratka ve varu sú zaručená voľba.

. . .

Ukážka z knihy

Jmenuji se Marie Kostková z Kostky. V rodové historii jsem v pořadí třetí.
Marii I. pochovali v roce 1450 do rodinné hrobky, aniž se přesvědčili, že je dostatečně mrtvá. Když o pár let později hrobku otevřeli, seděla na schodech. Od té doby jsme pohřbíváni v zatlučených rakvích. Zatlučená je i rakev Marie II., která při jednom z pokusů o výrobu kamene mudrců vynalezla zřejmě dynamit. Do rakve zatloukli pouze část jejího šatníku a paruku, protože tělo zmizelo spolu s věží, kde měla laboratoř. Obě jsou naše strašidla. Ani jedna se nedožila dvaceti.
Když nepočítám desítky levobočků, jež během svého misijního působení v rovníkové Africe zplodil Karel Václav, jsem jediný příslušník rodu, narozený mimo evropský kontinent. Narodila jsem se v New Yorku. Byla jsem Američanka. Pro ostatní Američany jsem byla Mary Kostka.
Můj otec byl taky Američan. Chtěl být nenápadným učitelem literatury, kterým taky byl. Kolegové a studenti mu říkali Franku. Nikdo z nich neměl ani ponětí, že je český aristokrat. Nikdo z nich neměl určitě ponětí ani o tom, že existují nějaké Čechy. Dnes jsme pochopitelně oba Češi. Můj otec je František Antonín Kostka z Kostky, ochránce Božího hrobu, člen řádu maltézských rytířů a patron kostela Nanebevzetí Panny Marie v Kostce. Přestože používání šlechtických titulů bylo v Čechách zakázáno už v roce 1918, všichni mu říkají pane hrabě. Franku mu říká jedině moje matka. Matka je pořád Američanka. Jmenuje se Vivien.
Kostka je naše rodové sídlo. Původně to byl hrad, který ve třináctém století postavil rytíř Mikuláš Kostka a nazval ho Kostka. Od té doby jsme Kostkové z Kostky. Dva měsíce po dokončení dobyli Kostku rytíři z řádu německých rytířů. Potom už dobyl Kostku v podstatě každý, kdo šel zrovna kolem. V osmnáctém století moji předkové Kostku přestavěli na barokní zámek. Z hradu se zachovaly jenom katakomby a hrobka.
O Kostku jsme pětkrát přišli a pětkrát jsme ji dostali zpátky. Poprvé nám ji zabavil řád německých rytířů. Podruhé husité. Potřetí Ferdinand II. Habsburský, který ji daroval řádu německých rytířů. Počtvrté nám Kostku zabavil Adolf Hitler, který ji daroval Heinrichu Himmlerovi, který ji daroval SS. Popáté nám Kostku pochopitelně zabavili komunisté v roce 1948.
V roce 1996 jsme Kostku dostali popáté zpátky.