Elizabeth Labanová – Esej o tragédii [ukážka]

    „Tenhle bude na stavění skvělej,“ zhodnotila. „Iglú jsem nikdy nedělala. Jak se staví?“

    Vlastně jsem neměl potuchy, ale teď nebylo na ústup ani pomyšlení.

    „Vanesso Shellerová, dovolte mi, abych vám předvedl vytříbené umění stavby iglú,“ pronesl jsem sebavědomě. „Nejdřív sníh nahrneme na jednu velkou hromadu – třeba támhle -, pak ji zevnitř vydolujeme a nakonec to uplácáme. Mělo by to držet.“

    „To zní jako dobrej plán,“ přitakala, ale do stavění se nijak nehrnula. „Páni, tady je nádherně.“ Pozoroval jsem ji, jak zvrátila hlavu k nebi a na jazyk chytila několik vloček. Ale z neznámého důvodu mě zcela uchvátilo, jak se jí sníh zachytáva na horním okraji bot. Přemýšlel jsem, jestli ji padá až ke kotníkům a jestli ji studí. A pak jsem si představoval její ponožky. Nahoře v pokoji jsem si jich nevšiml, ale teď jsem si přál, abych se býval podíval. Byly pruhované? Třeba zeleno-žluté, to byla zřejmě její oblíbená barevná kombinace. A co nehty na nohou – měla je nalakované? A pak jsem si uvědomil, že ve všem tom sněhu mám překvapivý pocit, jako bych splýval s okolím, a ne z něj vyčníval.

    „Tak na co čekáš? vybídl jsem jí a začal kopat sníh do rohu prázdného parkoviště, sousedícího s hotelem. Vanessa se přidala, nabírala náruče mokrého sněhu a snášela ho na moji hromadu. Pokračovali jsem tak dlouho, až jsem nakonec vzdal vešekerou snahu nenamočit se. Džiny jsem měl nasákle vodou a bundu celou obalenou sněhem. Čepicí jsem neměl, takže jsem si namočil i vlasy, ale to mi nevadilo. Vědel jsem, že když mám vlasy mokré, vypadají skoro jako hnědé, obzvlášť za šera.

    Ze strany přilétla sněhová koule, a když jsem zdvihl hlavu, viděl jsem, jak se na mě Vanessa směje.

Elizabeth Labanová – Esej o tragédii, piata kapitola, str. 42 a 43.